Tomáš Procházka se dlouhodobě věnuje návrhu digitálních produktů a uživatelských rozhraní. Ve své práci hledá co nejjednodušší možné cesty mezi člověkem a informací a přemýšlí o tom, jak mohou technologie reagovat na kontext i záměr uživatele.
Ocenění Národní cena za studentský design *GRAND získal před dvanácti lety za mobilní aplikaci Sentence.
Aplikace Sentence
Aplikace Equa Bank
ROZHOVOR S TOMÁŠEM
Na výstavě představíš několik projektů, které dobře ukazují, kam se tvá tvorba za poslední roky posunula. Než se k nim dostaneme, představ prosím čtenářům svou práci. Na co se dnes zaměřuješ?
Tomáš: Baví mě navrhovat a vytvářet digitální věci.
Tomuhle oboru říká každý jinak: UI design, UX design, product design, interaction design, human interface design… Když se mě na to, co dělám, ptají u doktora, tak něco mumlám s radostí, že to někoho zajímá, a oni si zapíšou „IT“. :)
A co můžeme z tvé tvorby vidět v rámci expozice Mladí a úspěšní II.? Proč jsi vybral zrovna tyto designy, v čem podle tebe dobře reprezentují tvou tvorbu?
Tomáš: Rozhodl jsem se vystavit následující projekty.
Aplikace Sentence (2014)
Moje diplomka na UMPRUM v ateliéru Grafického designu a vizuální komunikace u našeho legendárního dua Rostislava Vaňka a Kristiny Fišerové.
Kontextové jízdní řády, které odhadovaly místo odjezdu i destinaci. Snažil jsem se, aby aplikace neměla skoro žádné ovládání. Po spuštění ukázala odpočet, za jak dlouho mi jede můj bus nebo vlak. Štvalo mě, že musím na IDOSu zadávat, odkud a kam chci jet. :)
Blížíte se k zastávce ve všední den ráno? Možná jedete do školy nebo do práce. O půlnoci v centru nebo v neděli večer u babičky? Možná se vracíte domů.
Aplikace Equa Bank (2016–2018)
Bavilo nás zjednodušovat mobilní bankovnictví.
„CZK“? Cože? Dejme tam „Kč“!
Transakce? Myslíte platba?
„Disponibilní zůstatek“? Myslíte, kolik mi zbývá prachů?
Přepínač účtů, když mám jeden?
Přehled plateb bez log prodejců?
Na tomhle projektu jsem se naučil, jak důležitý je přemýšlet o základech. Jednoduchost nebo komplexita základů se pak projeví v každé další vrstvě, která na nich staví.
A hlavně, jak důležitý je malej tým. Čím složitější problém, tím je potřeba míň lidí. Jádro našeho týmu bylo asi šest lidí na dvě appky.
Spolupráce s kamarádama Xhevim Q. (design), Tomášem V. (produkt), Radkem F. (programování) a dalšíma.
Google Assistant a Android (2019–2023)
Zabývali jsme se kontextovými a proaktivními funkcemi budoucích verzí Androidu. „Make people ambiently aware of most relevant contextual information.“
Nastoupím do vlaku a na telefonu se mi objeví karta s příští zastávkou, číslem vlaku, a tak dále. Nenápadně si všimnu, že na telefonu spolucestujícího je stejná karta. Pro lidi ve vlaku je to v danej moment relevantní a sdílená informace; stejně jako hodiny. Vystoupím a karta je fuč.
Uvědomil jsem si, že je potřeba na produkty koukat jako na systém. To, co je běžné v programování (architektura celého systému, provázanost částí a komplexita), platí i o úroveň výš, na úrovni produktu.
Spolupráce s kamarádama z Curychu Vilémem R., Adrianem Z., Paulem T. a dalšíma.
Pencil Autocomplete (2026)
Aplikace pro syna Štěpána. Hraní si s konceptem “intelligent canvas” od Andreje Karpathyho.
Člověk spolupracuje s AI nad společným plátnem. Když se zasekne u výpočtu, AI ho pošťouchne a naznačí další krok. Nebo v reálnym čase vizualizuje skicu přímo během kreslení.
Designér Tuhin Kumar k tomu napsal: „We simply have not started rethinking interactions from the grounds up. So many possibilities wide open when you think of human–AI in micro feedback loops vs automation alone or classic back and forth.“
Před lety jsi v rozhovoru zmiňoval, že je ideální, když mezi uživatelem a informací stojí co nejméně překážek – dokonce i osobní rukopis autora by měl jít do pozadí. Jak dnes vnímáš roli designéra?
Tomáš: Baví mě, když je rukopis designéra vidět spíš v jednoduchosti a eleganci, jak produkt řeší problémy uživatele a předává informaci místo šumu.
Jako u toho příkladu s jízdníma řádama. Co nejmíň ovládání a navigace. Co nejvíc obsahu.
Dneska s AI agentama můžeme jít ještě dál a UI může pořád ustupovat. Služba nebude nutně komunikovat se mnou pomocí aplikace a UI, ale s mým agentem. Mě samotná aplikace nezajímá, chci jen docílit nějakýho záměru.
V rozhovoru po získání ocenění jsi říkal, že tě při tvorbě inspirují jasně nastavená omezení, protože pomáhají soustředit se na podstatné. Platí to i dnes, nebo se tvůj tvůrčí přístup během let proměnil?
Tomáš: Omezení jsou zásadní. Baví mě souvislost mezi omezeními, fokusem a jednoduchostí.
Omezení nás často nepřímo nutí, abychom dělali věci jednoduše. Brina a Page možná moc nebavilo programovat weby (neuměli frontend), tak nemohli google.com udělat hezký a plný funkcí. Nechali tam jen vyhledávací box. A legendární interface byl na světě.
Nedostatek peněz nutí startup zjednodušovat produkt a omezit velikost týmu.
Omezení času (deadline) nás nutí věci dokončovat.
Grafičtí designéři chtějí zjednodušit layout, tak si omezí prostor mřížkou.
Omezení říká, čemu se věnovat nebudeme. Díky tomu zbyde prostor fokusovat se na věci, kterým se věnovat chceme.
V soutěži Národní cena za studentský design jsi zabodoval hned dvakrát – s knihou Relace v roce 2012 a pak s mobilní aplikací Sentence v roce 2014. Právě aplikace Sentence bude vystavená i v rámci expozice. Jaký byl osud tvého oceněného produktu? Rozvinul jsi ten nápad nějak dál?
Tomáš: Už nerozvinul, aplikace zůstala jen u prototypu.
Bylo trochu na prd, že člověk musel vždy nejdřív otevřít appku.
Informace nešlo zobrazit „blíž uživateli“ a v relevantní moment.
Shodou okolností jsme se přesně tomuhle problému věnovali o pár let později v Google Assistantu. Zobrazení proaktivních návrhů přímo na lock screeně Androidu, vedle času a notifikací (pár let před funkcí Live Activities od Apple).
Často jsme o kontextovým chování telefonu kecali s Vilémem u piva v Enge baru (8,50 franků za Plzeň) poblíž curyšského kampusu Googlu a s Adrianem při pracovních procházkách kolem kampusu.
Ve svém oceněném projektu Relace jsi přenechal část autorského rozhodování algoritmu. V rámci rozhovoru o projektu Sentence jste s mou předchůdkyní diskutovali nad problematikou manipulace ze strany těchto nástrojů. Tvůj pohled byl spíše optimistický, od té doby se generativní nástroje i umělá inteligence staly ještě více běžnou součástí lidského života i designérské praxe. Jak se změnil tvůj pohled na jejich roli v tvorbě i v životě?
Tomáš: Přijde mi, že jak v případě knihy Relace, tak i v případě současných jazykových modelů, jde jen o nástroj, který může designér použít.
Stejně jako je dům z cihel, digitální produkty jsou postavené z kódu. A tenhle materiál, kód, je pro jazykové modely a agentní systémy hračka.
Je to, jako kdyby architekti měli nástroj, který téměř zadarmo postaví cokoliv z cihel v životní velikosti, rovnou v deseti variantách, a každou na požádání předělá, zatímco se uvnitř architekt procházejí.
Dneska používám AI nástroje častěji než ty kreslící. Častěji, než že AI neudělá, co chci, se stane to, že to udělá a já zjistím, že ten nápad byl blbej. Dřív tohle zjištění trvalo měsíce, dneska pár hodin nebo minut.
Už ve studentských projektech ses zajímal o predikci uživatelského chování nebo rozhraní, které samo nabízí nejrelevantnější informace. Dnes podobné principy běžně využívají aplikace i nástroje založené na umělé inteligenci. Překvapilo tě, jakým směrem se vývoj ubíral? Naplnil tvá tehdejší očekávání?
Tomáš: Dneska počítače dokážou pracovat s kontextem a úmyslem uživatele. Jak říkali Ive s Altmanem: počítače přemýšlí a rozumí.
Myslím, že málokdo před dvanácti lety věřil tomu, že dneska film Her bude téměř realita. :)
Vedle práce pro klienty mě zajímá ještě jedna věc. Na konci studia jsi říkal, že tě nejvíce lákají vlastní experimentální projekty a navrhování věcí, které bys sám chtěl používat. Zůstává ti na takovou autorskou tvorbu vedle profesní praxe ještě prostor?
Tomáš: Pokud je člověk zvědavej a chce se něco naučit, tak to bez vlastních experimentů a hraní si nejde. Některý klientský projekty jsou na AI a moderních technologiích založený, ale v jiných je používání AI zakázaný. :)
Když se ohlédneš za posledními lety, vybaví se ti nějaký moment, který tě obzvlášť potěšil nebo překvapil?
Tomáš: To nevím. Ale tenhle rok asi to, když mi tweet lajkoval Bas Ording. Nejspíš fake účet, ale i tak fajn! Nebo když se ozval Rich Miner (spoluzakladatel Androidu) se svým týmem ohledně spolupráce na novým projektu. A taky když kolega Xhevi měl mezi schůzkama aspoň půl hoďky na pokec a oběd!
Zmínil jsi několik projektů i lidí, se kterými tě baví spolupracovat. Kde vlastně nejčastěji bereš nové nápady?
Tomáš: Můj kamarád Pravdík (génius, který vytvoří cokoliv) přišel do kanclu s plakátem, na kterém piju kafe a přes něj je nápis “to se musí vyzkoušet”.
Nápady podle mě přicházejí, když člověk něco dělá. Myslím, že stačí něco vyzkoušet, podívat se na to a říct si: “Proč je to vlastně tak blbý?”
Taky je důležitý psát. Při psaní člověku dojde spousta věcí. A sledovat (číst), co dělají zajímavý lidi.
Kde mohou zájemci vidět nebo sledovat tvou práci?
Tomáš: Na @tomasproc na Twitteru. Aspoň jednou za 5 let tam něco hodím! Taky někdy snad updatuju tomasprochazka.com. :)
Jak odpočíváš? Co tě kromě designu baví a nabíjí novou energií?
Tomáš: Zdravím Veru, Štěpánka, Esterku a Sofinku. :)
Rozhovor připravila: Julie Vojtková