KRISTÝNA ŠŤASTOVÁ

Kristýna se ve své práci věnuje především knižnímu designu a grafice, ve kterých propojuje analogové postupy, cit pro materiál a osobitý autorský přístup.

Ocenění Národní cena za studentský design *JUNIOR získala před dvěma lety za autorskou knihu Pod povrchem.

Pod povrchem

Český cestovní pas

FREE PALESTINE & FREE UKRAINE

Omnes partes

Zlatý Voči

Dobršská brána

Elis Monsport

Mýtus o Hyperrealitě / The Myth of Hyperreality

Latitude Longitude

Pigmentarium: Paradiso

Vývar, Nejen romské recepty pro snesitelnější klima

Lukáš Novák (katalog)

Monte di Luce

REM HIVE–REM SCAPE

Studio PRONA

úl

Pražský Filmový Kufr

Galerie COCO

stastovak.com

Instagram

ROZHOVOR S KRISTÝNOU

Před dvěma lety jsi získala hlavní cenu v soutěži Národní cena za studentský design. Zajímalo by mě, jak na soutěž vzpomínáš?

Kristýna: Přijde mi to hlavně strašně dávno! Zkušenost to byla určitě přínosná. Vždycky je krásné dostat ocenění od druhých, a to nemyslím jenom soutěže, ale samotné pozastavení se nad něčí prací a vyjádření obdivu. Jsem vděčná, že si kniha odnesla cenu, ale hlavně, že se o ní lidé dozvěděli. To téma pro mě bylo hodně osobní a cítila jsem potřebu dostat svou výpověď i výpovědi ostatních ven. Posunulo mě to hlavně v sebevědomí, co se mé práce týče. Mám pocit, že do té doby jsem si tu grafiku tak schovávala do šuplíku. Soutěž mě přesvědčila o tom, že je to škoda a ty práce přece jenom za něco stojí.

Přibliž prosím čtenářům svou tvorbu.

Kristýna: Myslím, že grafičtí designéři a designérky dnes dělají úplně všechno. Tiskoviny, sociální sítě, video, audio, produkci, marketing… Snažím se zaměřovat na to, co mě baví – to jsou hlavně ty fyzické tištěné věci jako knížky, katalogy nebo tisky. Nikdy jsem nebyla moc digitálně zdatná, a i když pracuji s programy na počítači, dělám to asi hodně neefektivně a pořád se držím analogových forem. Ráda do grafiky dostávám třeba analogovou fotografii nebo naskenované ručně tvořené podklady. Svoji práci bych charakterizovala jako intuitivní. Většinou se v návrzích vracím k prvnímu impulsivnímu nápadu.

Co ses rozhodla vystavit v rámci expozice Mladí a úspěšní II.? Proč jsi vybrala zrovna tyto designy, v čem podle tebe dobře reprezentují tvou tvorbu?

Kristýna: To je trošku ošemetná otázka… vlastně jsem se rozhodla vystavit všechno. Cítím, že jsem teď ještě v kariérních začátcích a stále se rozkoukávám. Nemám žádné „charakteristické“ dílo nebo práci. Zkouším všechno možné. A to jsem se rozhodla ukázat – hlavně to množství práce a její různé podoby. Protože jsou výstavní prostory za sklem, nebylo by ani možné se do knih podívat. To je za mě asi preferovaný způsob, jak knihy vystavovat – tak, aby si je lidé mohli osahat, prolistovat, přiblížit se k nim. Nedávalo mi smysl vystavovat je bez možnosti kontaktu s divákem. Proto jsem se nakonec uchýlila k formátu videa. Ale rozhodně se nejedná o prezentaci portfolia, spíš takové odstoupení od toho všeho, co jsem za dva roky tvořila.

A jaké jsou tvé hodnoty? Co podle tebe musí dobrý design splňovat?

Kristýna: Moje hodnoty… dřív to bylo asi hodně spokojený klient, všechno rychle hned a moc neprotestovat. Teď se snažím, aby to bylo víc: baví mě to, zkouším něco nového a za každou cenu nespěchám. Dobrý design je takový, který je srozumitelný a není utahaný. A myslím, že je vždy poznat, jestli to někoho bavilo dělat. Vidím to i na svých projektech.

Vnímáš zodpovědnost spojenou s designem? Jak vnímáš politický či aktivistický aspekt designu a volného umění?

Kristýna: Ne vždycky si lze vybírat zakázky. Ale jako designéři bychom neměli upouštět od svých morálních zásad nebo politických přesvědčení jenom za vidinou výdělku. Zatím se mi nestalo, že bych musela práci odmítnout kvůli svým hodnotám. Není to ale výlučně záležitost designu, tato zodpovědnost by měla být v každé profesi. Člověk by měl zůstávat věrný sám sobě.

Design politických a aktivistických projektů je bezpochyby nesmírně důležitý a vzhlížím k lidem, kteří se tomu věnují. Například pražské družstvo anti anti pracuje hlavně na projektech pro aktivistická hnutí nebo sociální instituce. Takový grafický design dokáže skvěle komunikovat těžké sociální nebo politické otázky. Třeba vizuální identita protestních akcí Praha je feministická skvěle vizuálně komunikovala důležitá sdělení pro demonstranty v blokádách Hnutí pro život. Ucelená vizuální komunikace dokáže aktivismus zprostředkovat i lidem, kteří by se o taková témata a akce normálně nezajímali nebo je nevyhledávali. Aktivismus určitě nezávisí na tom, jaký se udělá plakát nebo pošle leták, ale rozhodně to dokáže pomoct.

Vraťme se ještě chvíli k tvému oceněnému designu, v roce 2024 jsi zabodovala s knihou Pod povrchem. Jaký byl osud tvého oceněného designu? Podařilo se knihu vydat nebo dostat mezi širší okruh čtenářů, jak sis tehdy přála?

Kristýna: Nakonec se to nepodařilo. Naivně jsem si myslela, že vydat knihu přece nemůže být tak těžké, ale mýlila jsem se. Připravovala jsem materiály a obeslala pár nakladatelství, bohužel bez velké odezvy. V tu stejnou chvíli vyšla kniha Adély Šponerové – On Fashion, která se věnuje podobnému tématu, ale více do šířky a já se najednou cítila trochu demotivovaná, jestli by vůbec moje práce dokázala přinést do světa něco nového. Ukázalo se, že vydat knihu by vyžadovalo velký editorský zásah do samotného textu a možná i grafiky a s tím jsem vůbec nesouzněla. I když to vydalo velké množství práce a spousta lidí by si knihu ráda přečetla, nechtěla jsem to za každou cenu tlačit. Kniha vznikla v určité podobě za nějakých podmínek a nechtěla jsem do ní znovu zpětně zasahovat. Byla to výpověď, narýsovaná čára za kusem mého života. A tak to i zůstalo. Přesvědčila jsem se, že jsem schopná něco takového vytvořit a začala jsem cítit pevnou půdu pod nohama. Už se moc těším na bakalářskou práci a třeba i na tu diplomovou. S podporou vysoké školy se další knihy doufám dostanou ještě o kousek dál.

Je to sice škoda, ale věřím, že v budoucnu tvé knihy na poličkách knihkupectví potkáme. A co modeling? Byl ústředním tématem tvé oceněné knihy a taky profesní náplní. Jak je to s ním teď?

Kristýna: S modelingem jsem minulý rok definitivně skončila, a je to super! Odešla jsem ze svojí mateřské agentury v Praze a tím i ze všech zahraničních. Do té doby to byla taková záchranná síť a grafiku jsem vlastně moc nedělala. Jakmile mi zmizely větší jednorázové příjmy, musela jsem se do toho opřít a prostě s grafikou začít. Nějakou dobu jsem ještě měla brigádu, ale teď už se živím jenom na volné noze. Osvobodilo mě to profesně i v osobním životě. Po devíti letech, kdy se musíte pořád udržovat a fyzicky prezentovat, to je velká úleva. Asi to bude znít banálně, ale konečně se můžu potetovat, ostříhat si vlasy, mít na kolenech modřiny – a nikoho se na nic neptat. Občas ještě fotím pro kamarády nebo když někdo napíše, ale je to čistě na mně a cítím se dobře ve svém těle. Dělat práci, která je o tom, co vytvoříte, je pro mě rozhodně víc naplňující než se živit tím, jak člověk vypadá.

Tak to gratuluji k důležitému životnímu rozhodnutí. Knihám se ale dle tvého webu věnuješ dál, takže láska k tomuto médiu tě zjevně neopustila. Nejvíce mě zaujal asi projekt omnes partes z minulého roku. Přiblížíš ho prosím čtenářům?

Kristýna: Byla to klauzurní práce v ateliéru GDVK na UMPRUM. Semestr předtím jsme dělali studii pro Státní tiskárnu cenin, což byl projekt s jasně nastavenými mantinely. Semestr, ve kterém kniha vznikla, byl o dost volnější. Dostali jsme zadané téma „archiv myšlení“ a mohli jsme volně zpracovat jakýkoliv obrazový archiv. Vybrala jsem si Videoarchiv Národního filmového archivu, kde jsem sbírala a kurátovala náhledové fotografie záběrů videoartu a příbuzných oblastí. Nakonec ze sesbíraného materiálu vznikl storyboard smyšleného filmu, na základě kterého jsem vytvořila do triptychu plakátů i „scénář“ podle poskládaných fotografií. Je to příběh muže a ženy, každý „jde“ z jedné strany knihy a potkávají se uprostřed. Toto spojení je naznačené i graficky sazbou na plakátech. Bylo to poprvé, co jsem mohla s knihou více experimentovat a pojmout ji hodně konceptuálně.

Spolupracovala jsi taky s dalšími tvůrci. Naposledy na katalogu diplomantky AVU Emmy Štěpánové. V čem tě tato zkušenost obohatila? Jak funguje taková spolupráce s klientem?

Kristýna: Spolupráce s Emmou byla úžasná. Od začátku mi nechala úplnou volnost, a to je ideální nastavení, ve kterém se dobře pracuje. Katalog pro Emmu byl specifický, protože se jednalo spíše o autorskou knihu (v nákladu 5 kusů), které jsem ručně šila a každá z nich má povoskovanou obálku včelím voskem, každá je originál. Taková produkce by nebyla průmyslově možná. Zpracovávat knihu od začátku do konce včetně tisku i šití je nenahraditelné. Byl to trochu risk, nevěděly jsme, jak bude vosk s papírem reagovat, ale nakonec to dopadlo! Uvnitř jsou fotografie mého partnera Šimona Roubala, se kterým jsme spolupracovali na takovém katalogu už potřetí. Díky němu jsem se dostala i k sazbě katalogů pro Honzu Poše nebo Lukáše Nováka. Jejich katalogy byly určitě méně „volné“, ale o nic méně skvělé na zpracování. Všichni jmenovaní tvoří nádherná díla, zpracovávat takové projekty je velká radost.

V rozhovoru jsme se bavily o tom, že tvým dlouhodobým snem je živit se knižní tvorbou. Máš pocit, že jsi k tomu dnes blíž?

Kristýna: O kousek blíž, jo. Pár těch knížek a katalogů už jsem stihla.

Je něco, co dnes v české knižní tvorbě ty osobně postrádáš nebo bys chtěla sama posunout?

Kristýna: Nic moc nepostrádám, děláme tu super knížky. Je otázka, kam se to médium knihy dá ještě posunout. Možná to teď není tolik o posunu jako o tom, jak udržet knihu relevantní a nenechat ji utlačovat generativním AI a instagramovými reels. Je těžké knižní produkci posuzovat zevnitř naší umělecké bubliny. Když přijdu do Luxoru nakupovat knihy na Vánoce, tak jich najdu jen málo dobře graficky zpracovaných. Nejsou na to peníze. A když jsou, tak je to fajn, ale nedostává se to mezi širokou veřejnost.

A co je podle tebe v současné době největší výzvou, pokud se chce člověk věnovat designu jako povolání?

Kristýna: Největší výzva? Pokud to vezmu z mojí „mladé/nezkušené“ perspektivy, tak je to určitě sebevědomí. Člověk do toho prostě musí jít vzpřímeně a sebejistě. I když občas nevíš, co děláš. Taky hodně pomáhá, když těm projektům člověk věří, když ho baví. To všechno se v té práci odrazí.

Jakou podporu by podle tebe mladí tvůrci nejvíce potřebovali?

Kristýna: Finanční, haha. To asi všichni. Ale vážně – nejvíc kolem sebe vnímám, že je problém balancovat školu a práci. Většina lidí kolem mě stále studuje a do toho ještě dělají zakázky plus brigádu… nedá se to stíhat. Ne všichni mají třeba podporu od rodičů nebo si nevydělávají tolik. Nejde obětovat všechen volný čas práci, tudíž je těch peněz méně. Obecně jsou vyhlídky živnostníků velmi nejisté. Kdybychom v Česku měli nějaký podobný model, jako teď zkouší v Irsku se statusem umělce a jejich finanční podporou, který se státu osvědčil, do volného umění a designu by šlo více lidí. Nebo minimálně stejný počet, ale mohli by do toho jít naplno bez záchranné sítě jiné práce.

Zatím stále studuješ, už tady padlo, že na UMPRUM. Ve kterém ateliéru a jak jsi tam spokojená?

Kristýna: Nastoupila jsem na UMPRUM do ateliéru Grafického designu a vizuální komunikace pod vedením Zuzany Lednické a Richarda Jaroše, kde jsem doteď. Spokojená jsem, škola má skvělé zázemí a dodává studentům spoustu příležitostí spolupracovat na výtvarných projektech nebo zakázkách. Obzvlášť jsem vděčná za to, že jsem mohla se spolužákem Kristiánem Tomanem vymyslet a připravit naše dvě klauzurní ateliérové výstavy, to byla skvělá zkušenost. Ale po pár semestrech si už ráda vyzkouším něco jiného, plánuji odjet na Erasmus a nějaká stáž v Praze se tam snad ještě taky vejde.

Když se ohlédneš za obdobím od získání Národní ceny za studentský design, který profesní nebo autorský krok považuješ za nejdůležitější? Sice jsou to jen 2 roky, ale i tak, co se za tu dobu změnilo?

Kristýna: Za ty dva roky se toho právě stalo hrozně moc! A mám pocit, že se změnilo všechno. Každý projekt mi něco dal, ale asi největší stres a krok vpřed byl katalog pro designérku Elišku Monsportovou. Byla to taková první velká věc, doporučil mě společný kamarád, předtím jsem takovou sazbu na zakázku vůbec nedělala. Dnes už bych to určitě zpracovala jinak a když se na to dívám, vidím, že jsem se bála a moc jsem si nevěřila. Byla to taková zkouška ohněm.

Jaký největší úspěch jsi od doby účasti v soutěži zažila?

Kristýna: Za úspěch považuji každý hotový projekt. Nejvíc mě kariérně posunul asi právě katalog pro Honzu Poše, zpracovávali jsme do knižní formy jeho diplomový projekt na AVU – Mýtus o Hyperrealitě. Katalog se povedl a díky němu jsem se dostala k dalším zakázkám podobného rázu. Jsem moc vděčná za důvěru a prostor, který mi byl poskytnutý. Byla to skvělá spolupráce ve skupině blízkých kamarádů.

Ale je tu přeci jen projekt, na který jsi nejvíce hrdá?

Kristýna: To asi nejde vůbec zúžit na jednu věc. A vůbec, je to zvláštní psát o svých věcech a vychvalovat je… nejsem na to vůbec zvyklá.

Bavilo mě ale třeba vymýšlet koncept designu pro limitovanou edici parfému Paradiso značky Pigmentarium, která v lednu oslovila náš ateliér na UMPRUM. Nafotila jsem na analog několik zátiší takové fata morgany, která je použita na obalu parfému. Šlo mi o to vytvořit nějaké autorské dílo v tom smyslu, že fotografie obstojí i o sobě mimo použití v designu pro parfém. Bylo super na chvíli zahodit počítač a dělat něco rukama.

Myslím, že máš za sebou spoustu pěkné práce, takže není nic proti ničemu ji představit. Zajímá mě, kde pro ni hledáš inspiraci?

Kristýna: To hrozně záleží… inspirace může přijít odkudkoliv. Oloupaná omítka na stěně v zajímavém tvaru, barvy z obrazu na výstavě, katalog abstraktních tisků, obyčejná konverzace, ve které se něco zablýskne. Hodně hromadím tiskoviny z cest, fotím si všechno, co by se mi mohlo „někdy hodit“. A je toho moc a občas se na ty věci už nikdy nepodívám. Ale ty kusy, které na mě udělají dojem, se mi zapíšou do hlavy a vyplavou na povrch ve správnou chvíli. Občas mě i překvapí, jak dobře ty asociace v hlavě fungují a jak se člověk nechává podvědomě ovlivnit vším, co konzumuje.

Proč je pro tebe zrovna design srdcovou záležitostí?

Kristýna: Je to symbióza praktického a výtvarného myšlení. Ideální kompromis. Řešení problémů skrze výtvarné vyjádření. Proces tvoření designu mě naplňuje stejně, jako si uklidit pokoj. Vezmete skrumáž věcí a dáte jim formu. Lépe se orientujete v prostoru. Každá věc má nějaké své místo.

Ve své tvorbě jsi často vycházela z osobních zkušeností. Platí to stále, nebo tě dnes přitahují více i témata, která se tě přímo netýkají?

Kristýna: Od té absolventské práce jsem neměla moc možnost nebo prostor se věnovat vlastním projektům mimo práci nebo školu. Ale určitě stále aplikuji osobní sféru do všeho, co dělám. Pomalu přemýšlím nad bakalářskou prací a zase jsem se nechala strhnout k osobnímu tématu, které chci dostat do formy knihy. Takže jsem u toho zůstala a asi ještě dlouho zůstanu, tohle se, myslím, nikdy nevyčerpá.

Tak to se máme na co těšit. Bavily jsme se spolu vlastně o tom, že se nebojíš sdílení svých autentických zkušeností a otevírání svého soukromí. Máš pocit, že se s věkem mění i to, co jsi ochotná sdílet veřejně?

Kristýna: Rozhodně. Míň se stydím. Jsem víc empatická. Trochu vyrovnanější. Rok s rokem je to lepší. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju tu lidskou zkušenost, její tíhu. I její lehkost. Nejlepší, co člověk může v životě dělat, je procítit věci, co se mu dějí, být upřímný. Upřímnost otevírá dveře k ostatním. Častokrát mě i překvapí, jak moc se lidé ztotožňují se stejnými problémy nebo zkušenostmi, které popisuji. Je to uklidňující pocit sounáležitosti, že jsme každý sám a svůj, ale nikdy ne sami.

To je moc krásná myšlenka. Máš nějaký nový sen v oblasti designu či umění? Čeho bys chtěla dosáhnout?

Kristýna: Ten sen je asi pořád stejný – chtěla bych vydat nějakou autorskou knihu. Nebo graficky zpracovat knihu super bombu, na kterou bude hodně peněz, takže se bude moct vymyslet nějaká technologická a papírová fajnšmekrovina. To by bylo super! :)

Tak třeba se to tady povede vymanifestovat. :) Na čem právě pracuješ? Je nějaký projekt, který tě v poslední době nejvíc zaměstnává nebo těší?

Kristýna: Pracuji na miliardě věcí najednou a už se těším, až tolik pracovat nebudu. Projektem, který mě nejvíc těší, je navlékání korálků na nit. Ty korálky jsem si vzala zadarmo na ulici v krabici na dědině u Štětí. Vždycky si udělám náhrdelník, který se za pár dní roztrhne, a pak můžu udělat nový. Je to krásná klidná práce bez stresu nebo deadlinu. A taky pěstuju na balkónu rajčata, to je snad zatím největší projekt, skoro jako mít dítě! První vlnu veder přežily, tak snad se povede je dostat i přes druhou.

Jak ještě odpočíváš? Co tě kromě umění či designu baví a nabíjí novou energií?

Kristýna: Já moc neodpočívám a je to docela problém. Baví mě chodit ven s kamarády a pít, chodit na koncerty, lézt na stěnu, jezdit na kole, no a navlékat ty korálky samozřejmě. A taky si vybarvuju ve skicáku kolečka. Úplně jsem zanevřela na omalovánky, to bych měla oživit.

Než se spolu rozloučíme, ještě nám řekni, kde mohou zájemci vidět nebo sledovat tvou práci?

Kristýna: Na Instagramu @stastovak poctivě přidávám, tam je to vždycky nejaktuálnější. No a samozřejmě mám i webovky, ale jsem líná a nejsou hotové, sakra! Takže na www.stastovak.com jsou nějaké práce, ale ne všechny a chce to ještě učesat. Tak tam prosím jedině bez očekávání. :)

Už tak trochu tradičně, co tě v poslední době potěšilo?

Kristýna: Koupila jsem si svoje první kolo. :)

Rozhovor připravila: Julie Vojtková

Rozhovor připravený k příležitosti ocenění