Judita patří k designérkám, které dokážou ve zdánlivě obyčejných věcech nalézt podněty k přemýšlení. Ve své tvorbě propojuje grafický design, knihu, typografii i zvuk a s mimořádnou citlivostí hledá způsoby, jak přimět diváka zastavit se a pozorněji vnímat své okolí.
Ocenění Národní cena za studentský design *JUNIOR získala před deseti lety za Hudební knihu.
Hudební kniha
Hudební kniha
Hudební kniha
Spiritus Noctis
Spiritus Noctis
City house Brno
City house Brno
City house Brno
Spolupráce s malířkou Klárou Sedlo
Spolupráce s malířkou Klárou Sedlo
festival Take Care
festival Take Care
ROZHOVOR S JUDITOU
Před deseti lety jsi získala hlavní cenu v soutěži Národní cena za studentský design. Zajímalo by mě, jak na to vzpomínáš?
Judita: Národní cenu za studentský design 2016 jsem získala za Hudební knihu, která pro mě znamenala důležitý zlom. Ráda bych projekt krátce představila těm, co ho třeba nezaznamenali. Hudební kniha zkoumá, jak lze hudbu zachytit obrazem. Prostřednictvím klasických notových zápisů, grafických partitur i autorských experimentů čtenáře zve k tomu, aby si vyzkoušel, jak „slyší“ jeho vlastní představivost. Byla to první velká práce, u které jsem si dovolila naplno věřit vlastní intuici – zabývat se tématem, které fascinovalo především mě samotnou, a věřit, že může oslovit i ostatní. Hudební kniha byla mým maturitním projektem na Hellichovce a vznikala v podstatě bez opory pedagogů. Naopak jsem od toho nápadu byla odrazována s tím, že je téma příliš složité, že nedává smysl a že mu lidé neporozumí. Následné ocenění a zpětná vazba od komise mě tím pádem ohromně povzbudily a motivovaly nebát se autorských projektů. Navíc jsem během výstavy i po ní získávala nadšenou zpětnou vazbu z různých směrů. Když jsem nedávno knížkou s odstupem deseti let listovala, samotnou mě mile překvapilo, jak moc jsem s ní pořád spokojená.
Jaký byl osud tvého oceněného designu? Vyšla knížka nakonec ve vyšším nákladu, jak jsi doufala?
Judita: Během výstavy i po ní mi dělalo radost, kolik lidí se ptalo, jestli je Hudební kniha někde k dostání. Později jsem na chvíli opravdu zauvažovala, že ji vydám ve větším nákladu. Okolí mě v tom podporovalo a měla jsem dokonce nabídku pomoci s realizací. Nakonec k tomu ale nedošlo. Byla jsem zrovna uprostřed studia, řešila bakalářskou práci i další projekty a představa, že bych se měla zabývat produkcí, propagací a distribucí, na mě byla v ten moment moc velká. Existují tak jen asi tři původní výtisky, ale mám radost, že se ke knížce lidé vracejí i po tolika letech. Třeba se k dotisku jednou vrátím s větším klidem a péčí a většího nákladu se přece jen dočká.
S myšlenkami, ze kterých jsi v knize vycházela, jsi ale pracovala dál. V roce 2020 jsi získala ocenění za knihu roku s titulem Spiritus Noctis. Tento projekt i tvá Hudební kniha pracují se zvukem, každý však jiným způsobem. Můžeš Spiritus Noctis čtenářům trochu přiblížit?
Judita: Spiritus Noctis vznikl během mé stáže na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Dostali jsme zadání „Strašidelný zámek“ a ve mně na základě nedávného zvukového workshopu s Ivou Polaneckou rostlo odhodlání vytvořit práci, ve které bude hrát roli zvuk, jemuž jsem se do té doby blíž nevěnovala. Tou dobou zrovna přišel covid, takže jsem trávila čas na svém rodném sídlišti Barrandov v Praze. Večer jsem se procházela po místech, která jsem znala z dětství, mimo jiné kolem barrandovského legendárního paneláku s věžičkami – „strašidelného zámku“. Ten mě inspiroval hledat místa, která jsou přes den obyčejnými zákoutími na sídlišti, a zkoumat, jak se promění v noci. Když se setmělo, vyrážela jsem na poslechové procházky do ulic až na samý konec Barrandova, zastavovala se na různých místech a nahrávala okolní zvuky. Jednotlivé zastávky jsem si fotila a poznamenávala si, odkud jednotlivé zvuky přicházely. Výsledkem je autorská kniha doplněná zvukovou nahrávkou, která čtenáře zve, aby si stejnou noční cestu prošel se mnou. Obraz ani zvuk samy o sobě nevyprávějí celý příběh – teprve dohromady vytvářejí prostor, ve kterém si člověk může klást otázku, co vlastně slyší a co zůstává skryté. Na celý proces vzniku vzpomínám moc ráda. Někdy jsem se trochu bála, ale adrenalin a zvědavost to převážily. Dodnes si ráda připomínám různé „behind the scenes“ zvuků, mezi kterými byl třeba jeden noční běžec, dvě skupinky divočáků nebo metač ohňů trénující na ohňovou show.
A co tvá současná tvorba? Jak bys svou práci charakterizovala?
Judita: Jsem grafická designérka a baví mě vytvářet věci, které zvou k pozornějšímu vnímání. Ve své tvorbě se často vracím ke knihám, typografii a vizuálním identitám, ale také ke zvuku nebo drobným detailům každodennosti. Baví mě věnovat pozornost věcem, které si ji podle mě zaslouží, a hledat způsoby, jak je převést do vizuální podoby. Mám ráda design, který nemusí všechno vychrlit hned na první pohled. Ve své tvorbě se proto spíš než vysvětlovat snažím vytvářet situace, ve kterých si divák nebo čtenář může něco objevit sám.
A co ses rozhodla vystavit v rámci expozice Mladí a úspěšní II.? Proč jsi vybrala zrovna tyto designy, v čem podle tebe dobře reprezentují tvou tvorbu?
Judita: Pro expozici jsem vybrala práce, na kterých je vidět, jak přemýšlím a co mě dlouhodobě přitahuje – od autorských projektů přes dlouhodobé spolupráce až po úplně volnou tvorbu.
Jako první je to autorská kniha Spiritus Noctis. Stejně jako v Hudební knize jsem si v ní znovu ověřila, jak moc mě baví hledat způsoby, jak propojit obraz, zvuk a knihu jako médium. Ke zvuku se v knize vracím tentokrát z pohledu proměny známého prostoru po setmění.
Další část tvoří výběr projektů se zadáním. Je to například dlouhodobá spolupráce s malířkou Klárou Sedlo, pro kterou navrhuji plakáty k výstavám, tiskoviny, grafiku pro sociální sítě i knihy a další autorské produkty. Pak představuji příklad vizuálního stylu dvou ročníků festivalu TakeCare, který vznikal v tandemu s ilustrátorkou Bárou Satranskou. Na naší spolupráci je super, že nevzniká kompromis mezi dvěma přístupy, ale něco úplně nového, co by samostatně nevytvořila ani jedna z nás. I proto mi přišlo důležité ukázat na tomhle projektu, že design není jen sólová disciplína. Součástí výběru je pak i ukázka grafik, které připravuji pro církev CityHousev Brně. Jsou pro mě zajímavé tím, že mají jasně dané téma, ale zároveň mi nechávají velkou svobodu hledat pokaždé jiný přístup.
A nakonec jsem přidala i ukázku ze své zcela volné tvorby – keramiky, kterou občas ráda tvořím ve volném čase. Chtěla jsem tak poskytnout vhled do prostoru, který si vytvářím pro vlastní experiment, náhodu a radost z procesu.
Jaké jsou tvé hodnoty jakožto designérky? Co podle tebe musí dobrý design splňovat?
Judita: Otázka na dobrý design je celkem těžká. Asi ji nedokážu zodpovědět obecně, protože každý projekt má jiné cíle. Já si ale hodně cením designu, který člověka nepodceňuje. Který mu důvěřuje a nechává mu prostor něco si domyslet nebo objevit. Mám ráda, když věci nemusí být vysvětlené během prvních dvou vteřin. Naopak mě baví, když mě nějaká práce přiměje zastavit se, podívat se znovu nebo si všimnout detailu, který mi napoprvé unikl. Každý dobrý design samozřejmě nemusí a ani nemůže fungovat takhle. Když ale na podobnou práci narazím, většinou mě zaujme nejvíc.
Kniha jako médium je ti blízká. V čem je pro tebe toto médium tak lákavé?
Judita: Autorská kniha je pro mě asi nejpřirozenější médium. Už na střední jsem vyrobila plno mini konceptuálních knížek pro své kamarády, které jsem nakreslila nebo napsala rukou, případně vytiskla na domácí tiskárně, a pak ručně sešila. Na autorské knize mi vyhovuje, že nemusí všechno sdělit naráz a že naopak dává čtenáři prostor objevovat její vrstvy postupně. Kniha má svůj rytmus: má obálku, která láká dovnitř, ale nemusí prozradit všechno; má začátek, prostředek i konec a já jako autorka mám možnost rozhodovat o tom, kdy a jak budu jednotlivé informace odhalovat. Právě tahle možnost pracovat s časem, tempem nebo napětím mě baví hodně. Je to způsob, jak přemýšlím i u ostatních projektů. Je pro mě důležité, aby byly věci přehledné a divák nebo uživatel vždy věděl, kde se nachází, ale mám ráda, když mohou i nabídnout další vrstvy těm, kteří se u nich zastaví o něco déle. Vedle toho mě na knize baví i samotné řemeslo – práce s textem, typografií a sazbou. Když můžu hledat správné písmo, velikost okrajů nebo rytmus stránek, cítím, že je to přesně to moje!
Ve tvé tvorbě se opakovaně objevuje motiv pozorného pozorování a naslouchání světu. Odkud se bere?
Judita: Baví mě zachycovat věci, které většina z nás přejde bez povšimnutí. Zároveň mám ráda situace, kdy dám prostor náhodě, a výsledek mě může překvapit. Dřív jsem například hodně fotila na analogové foťáky. Fascinovalo mě, že i když jsem vybrala kompozici nebo nastavila foťák, výsledná fotka zůstávala tajemstvím, a když jsem si pak šla pro skeny fotek do fotolabu, nikdy jsem přesně nevěděla, co uvidím. Výsledek ovlivnil prošlý film, špatně zvolená clona nebo třeba dvojitá expozice a často byl úplně jiný, než jsem čekala. Od focení jsem pak přešla ke keramice, které se věnuji příležitostně ve svém volném čase. Většinou začínám s nějakou představou nebo skicou, ale během práce se všechno přirozeně proměňuje. Hlína i glazury si žijí vlastním životem, a to, co nakonec vyndám z pece, je někdy super, někdy nic moc a nejčastěji to bývá úplně jiné, než jsem čekala. U keramiky si vědomě připomínám, že nemusím mít všechno pod kontrolou, můžu nechat prostor náhodě a překvapení, a i když výsledek není podle mých představ, nevadí to. Pro mě jako designérku, která se neustále snaží hledat řešení, je to skvělé odreagování.
Ještě zůstaňme u toho naslouchání, byť trochu doslovně. V rozhovoru, který s tebou vedla moje předchůdkyně, jste se hodně bavily o hudbě. Zajímalo by mě, co ty a hudba nyní? Pořád je pro tebe inspirací i v designérské práci? Posloucháš při práci hudbu, nebo je pro tebe nejlepší ticho?
Judita: Hudba je pro mě pořád velkou součástí tvorby. Když potřebuji něco opravdu promyslet nebo hledám koncept, bývá pro mě nejlepší ticho. Jakmile ale vím, kam směřuji, hudba mi pomáhá dostat se do správného rozpoložení. Často poslouchám jedno album nebo playlist pořád dokola – je pro mě částečně kulisou, ale především součástí moodboardu. Pomáhá mi naladit atmosféru, kterou se pak snažím přenést do návrhu.
A máš nějaké osvědčené interprety, kteří tě pravidelně při práci provází?
Judita: Podle typu práce pak sahám po různé hudbě. Když sázím knihu, poslouchám klidnější indie folk nebo Deep Forest, protože mi pomáhají zpomalit a soustředit se na detaily. Když navrhuji hravější vizuály, pustím si třeba Bert & Friends a nechávám se inspirovat jejich energií, humorem i hravou prací se slovy. Mám slabost pro hudbu s retro atmosférou – ať už jsou to skutečně starší skladby, nebo současná hudba inspirovaná syntezátory a zvukem osmdesátých a devadesátých let jako třeba Kid Francescoli. Už několikrát mi někdo řekl, že moje grafika působí trochu retro. Celkem mě to pobavilo, protože to nikdy nebyl záměr, ale jen se tím potvrzuje, že se do mých výstupů opravdu odráží hudba, kterou poslouchám. A pak jsou písničky, které mám prostě spojené s radostí: Freestyler od Bomfunk MC’s pro mě bude asi navždy soundtrack dětství a třeba Láska tě spoutá od Petra Muka, byla loni podle Spotify mojí nejposlouchanější skladbou.
Byla to právě experimentální hudba, co tě před lety přivedla k přemýšlení o podobě notového zápisu i způsobu vizuální komunikace. Přitahují tě i dnes projekty, které překračují hranice jednotlivých oborů?
Judita: Určitě ano. Ve své tvorbě se o překračování oborů nějak cíleně nesnažím – spíš to přirozeně vyplyne z toho, že hledám takovou formu, která nejlépe odpovídá tomu, co chci sdělit. Vždycky u mě bude hrát hlavní roli čistě vizuální design, někdy ale cítím potřebu ho s něčím propojit, překročit jeho hranice, abych mohla komplexněji poukázat na něco, co nejde úplně pochopit nebo ukázat jedním statickým vizuálem. Právě proto se opakovaně vracím třeba ke zvuku. Pomáhá mi k vizuálu doplnit další vrstvu informace o něco, co je pro něj specifické a týká se časovosti, prchavosti nebo představivosti.
V rozhovoru po udělení ocenění jsi říkala, že nově studuješ na FaVU v Brně. Jak jsi byla se studiem na této škole spokojená, a jak tě to posunulo?
Judita: Vystudovala jsem Ateliér grafického designu 2 (AGD2) na FaVU v Brně a během studia jsem strávila rok na stáži v ateliéru Grafický design 2 (GD2) na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Byly to pro mě dvě velmi odlišné zkušenosti a každá mi dala něco jiného.
Přechod ze střední školy na FaVU pro mě znamenal velkou změnu v tom, jak přemýšlím o umění i designu. Moc ráda vzpomínám na přednášky teorie a dějin umění Markéty Žáčkové, Jany Kořínkové nebo Jana Zálešáka. Nejenže byly skvěle vedené, ale hlavně mi otevřely nové souvislosti a způsoby přemýšlení o umění. V ateliéru AGD2 jsem se pak oproti střední setkala s velmi otevřeným přístupem k designu. Zadání byla často záměrně nekonkrétní a byly nám skrz ně kladeny otázky, které zpochybňovaly naše zažité představy o tom, co design je, proč ho děláme a jakou má vlastně roli. Každé zadání jsme vždy začínali hlubokou rešerší, pokládáním otázek a hledáním souvislostí. Učilo mě to nezačínat rovnou návrhem, ale právě rešerší a otázkami, a z toho částečně čerpám dodnes. Zároveň pro mě studium v ateliéru bylo dost náročné.
Co ti na způsobu výuky nevyhovovalo?
Judita: Většinu času jsem prožívala v úzkosti a přístup vedoucích mi dlouhodobě neseděl. Učila jsem se tu sice přemýšlet a vše zpochybňovat, ale už ne to, jak se v mých vlastních myšlenkách zorientovat a dovést je k výsledku. Často jsem odcházela z konzultací s pocitem, že vlastně znovu nevím, co dělám a kterým směrem se vydat.
Na promýšlení konceptů jsme měli spoustu prostoru, ale na hledání výsledné formy už mnohem méně času i zpětné vazby. Když už se mi podařilo něco vystavět, další konzultace mě často vrátila zpátky na začátek a znovu otevřela otázky, které jsem měla za uzavřené. Chybělo mi vedení při tom, jak převést myšlenku do vizuální podoby, která bude fungovat, bude řemeslně kvalitní a bude odpovídat tomu, co chci sdělit. Už během školy jsem pracovala na reálných zakázkách a místo toho, abych ze školy čerpala větší jistotu, měla jsem často pocit, že se oba světy úplně míjejí. Otevřená zadání mi byla vlastně blízká a těšila jsem se, že mě připraví na různorodost skutečné praxe. Chybělo mi ale „průvodcovství“ zkušených designerů, kteří by mi pomohli rozpoznat, které myšlenky stojí za rozvíjení, a jak je dovést do přesvědčivé podoby. V ateliéru jsem často cítila spíš soutěživost než vzájemnou podporu, a někdy mi přišlo, že větší výhodu měli studenti, kteří dokázali sebevědomě obhájit svůj názor, než ti, kteří přicházeli s otevřeností a chutí učit se.
Bylo to období, které mě stálo hodně sil a zanechalo ve mně stopu ještě dlouho po škole. Zpětně už vím, že jsem prostě nebyla typ studenta, kterému by tento způsob výuky seděl.
A co stáž v Ústí nad Labem? Tam to bylo jiné?
Judita: Na stáž do Ústí nad Labem jsem se dostala shodou různých náhod, ale odjížděla jsem tam primárně kvůli tomu, že jsem cítila potřebu změny. A byla to jedna z nejdůležitějších zkušeností celého studia. Vedoucí ateliéru GD2 Michal Slejška, Pavel Frič, Bára Müllerová i spolužáci v ateliéru mi pomohli vidět, že design může být promyšlený, ale současně i odlehčený a hravý. Poprvé po mnoha letech jsem měla pocit, že mi někdo věří a že moje nápady nejsou něco, co je potřeba nejdřív stoprocentně obhájit, ale naopak něco, co stojí za to rozvíjet.
Atmosféra v ateliéru byla úplně jiná než ta, na jakou jsem byla zvyklá. Trávili jsme tam hodně času, pracovali i jen tak byli spolu. S vedoucími i se spolužáky navzájem jsme konzultovali koncept, technický problém nebo praktickou zkušenost. Neměla jsem tu pocit, že musím všechno zvládnout sama. Díky tomu jsem si znovu dovolila věřit vlastní intuici. Začala jsem víc pracovat s barvou, organickými tvary, typografií a taky jsem nechala ve své tvorbě větší prostor pro tajemství a nedořečenost. Díky workshopu zvukové umělkyně Ivy Polanecké jsem se navíc znovu vrátila ke zvuku a na konci stáže vznikla autorská kniha Spiritus Noctis.
Díky za sdílení tvých postřehů se vzděláváním na uměleckých školách. Co si z té zkušenosti odnášíš?
Judita: Díky tomu, že jsem zažila dva velmi rozdílné přístupy, jsem si uvědomila, jak každého motivuje něco jiného, a že pro mě je důležité takové prostředí, které klade důležité otázky a nejde jen po povrchu, ale taky mi pomůže růst, aniž bych ztratila chuť tvořit. Moje zkušenost ze střední i vysoké školy výrazně ovlivnila to, jak jsem přemýšlela o výuce, když jsem potom po škole začala sama grafický design učit.
Jak ses vlastně dostala k učení a jak tě to obohatilo?
Judita: Po skončení FaVU jsem dostala možnost učit grafický design a písmo na oboru Motion design na brněnské ŠUŘce. Strávila jsem tam dva roky a každý den jsem se do školy těšila, moc mě to bavilo. Měla jsem skvělé kolegy, studenty i vedoucí oboru Adélu Wiederlechnerovou, která mi dala velkou důvěru i svobodu. Do školy jsem přicházela s velkou chutí sdílet to, co mě na designu a typografii samotnou fascinuje, ale kvůli předchozím zkušenostem z vlastních studií taky s o něco menší jistotou v sama sebe jako designérku. Byl to takový zajímavý kontrast. Právě díky studentům jsem si ale postupně uvědomila, že v sobě ten zápal pro design pořád mám.
Své hodiny jsem se snažila koncipovat tak, aby studenti neodcházeli s pocitem, že grafický design nebo typografie jsou něco odtažitého, elitářského nebo nudného, ale že mohou experimentovat a objevovat, co je samotné baví. Chtěla jsem, aby zjistili, že je design především o způsobu přemýšlení, citlivosti vůči okolí a hledání řešení. Jednoduše jsem chtěla předat to, že grafika a písmo jsou prostě super! Snažila jsem se proto vymýšlet zadání, která by jim nechávala prostor pro jejich vlastní zájmy a nápady, ale zároveň jim dávala praktické zkušenosti, které můžou využít dál.
Moje vlastní střední škola mi dala skvělý řemeslný základ, který jsem i já sama pokládala za důležitý – aby se studenti naučili v grafických programech nebo znali typografická pravidla. Snažila jsem se to ale brát co nejvíc prakticky, a tak jsem je třeba neučila klasifikaci písem podle Solpery, kterou jsem se učila na střední já, ale spíš jim připravila manuál, kde a jak najít kvalitní písmo.
Co tě na učení nejvíce těšilo?
Judita: Velkou radost mi dělalo sledovat, jak se studenti během roku mění. Ti, kteří na začátku považovali typografii za nutné zlo, mi po čase sami posílali fotky zajímavých nápisů na ulici nebo svoje vlastní návrhy jen proto, že je napadlo něco nového vyzkoušet. Taky jsem na ně byla pyšná v tom, když ve studiu grafiky chtěli pokračovat, ale i když se rozhodli nechat si grafiku jako radost bez profesní ambice.
Jednou z našich oblíbených částí hodiny bylo okénko „Grafický odpad“. Já i studenti jsme nosili fotky grafického odpadu, který jsme sbírali v ulicích, v letácích, ve výlohách. Hodně jsme se u toho nasmáli, ale zároveň jsme vždy i diskutovali, proč to nefunguje, co by se dalo udělat lépe, anebo co nás v těchto „bracích“ naopak inspiruje. Byla to taková nenápadná cesta k tomu brát design s lehkostí, naučit se dívat kolem sebe a přemýšlet nad designem i mimo školu.
Stále v současnosti učíš?
Judita: Od učení jsem si dala pauzu, ale třeba se k němu jednou vrátím. Vnímám ale jako velkou výzvu to, jak dnes design učit, protože s AI přišla výrazná změna nejen v nástrojích, které používáme, ale i v tom, co bude pro designéry do budoucna důležité.
Živíš se nyní naplno designem? Co je pro tebe největší výzvou v rámci práce v tomto oboru?
Judita: Designem se živím už několik let a za tu dobu jsem si vyzkoušela různé typy práce. Dlouhodobě sázím časopis, nějaký čas jsem byla součástí marketingového týmu kosmetické značky, teď zas víc navrhuji knihy a dělám další zakázky pro kulturní i komerční klienty. Poslední dobou každopádně hodně přemýšlím nad tím, jakým způsobem chci pracovat dál. Různorodost menších zakázek je pro mě profesně přínosná a přináší pestrost, ale někdy je těžké určit, čemu dát prioritu nebo větší péči. Občas mi chybí možnost ponořit se do tématu nebo projektu opravdu do hloubky a věnovat mu souvislou pozornost, místo neustálého přepínání mezi několika projekty a deadliny. Zároveň si ale uvědomuji, že právě tahle různorodost je přirozenou součástí práce designéra, a že mě aspoň nutí přepínat mezi různými způsoby uvažování, nezůstávat u jednoho přístupu a hledat řešení znovu pro každý projekt. Ráda bych v tom postupně nacházela nějaký balanc.
Když jsme u toho přechodu ze školy do praxe, zajímalo by mě, jakou podporu by podle tebe mladí tvůrci potřebovali?
Judita: Z vlastní zkušenosti i z příběhů mladých tvůrců kolem sebe mám pocit, že je zásadní prostředí, ve kterém cítí důvěru, dostávají smysluplnou zpětnou vazbu a mohou dělat věci bez strachu z chyby. Myslím, že tak člověk získá odvahu hledat vlastní způsob práce, místo aby se snažil napodobovat ostatní.
V roce 2022 jsi v podcastu Profese mluvila o své zkušenosti s časopisem Brána i o vztahu k víře. Zaujalo mě, jak jsi popisovala, že ti pomohla při hledání profesní cesty. Promítá se nějak i do tvého přístupu k designu nebo tvorbě dnes?
Judita: Myslím, že určitě. Víra je pro mě důležitou součástí života a přirozeně ovlivňuje i způsob, jakým přemýšlím o designu. Nemyslím tím, že bych chtěla prostřednictvím své práce předávat náboženská sdělení nebo vytvářet jen projekty s duchovní tematikou. Spíš ovlivňuje to, jak se dívám na svět a na lidi. Myslím, že i díky víře se učím zpomalit, být pozorná a hledat hodnotu i ve věcech, které na první pohled mohou působit obyčejně. Vytvářet prostor pro otázky, vlastní objevování a důvěru. Je mi blízké, že ne všechno musí být hned vysvětlené, aby to mělo hodnotu.
Jsi dvorní grafičkou studia umělkyně Kláry Sedlo. Jak ses k této spolupráci dostala? Jaká je tvá role v týmu, a v čem tě tato práce obohacuje?
Judita: Spolupráce s Klárou Sedlo je super. Klára je bývalá spolužačka mojí sestry a krátce po svých studiích na AVU mě oslovila s prvním plakátem k výstavě. Od té doby pro ni připravuji plakáty, sazbu kurátorských textů i další propagační materiály. Je pro mě moc inspirativní sledovat, jak se její tvorba v průběhu let vyvíjí, jaká témata otevírá i jak funguje jako umělkyně na volné noze. Vedle výstavních materiálů jsme spolupracovaly také na několika knihách, pro které jsem navrhovala grafickou úpravu a sazbu, nebo na tarotových a afirmačních kartách, kde jsem zas navrhovala jejich layout i obaly. Naše spolupráce mě obohacuje v tom, že není omezená jen na jeden typ projektu, a tím pádem vytváří prostor pro různorodá řešení. Nechápu jen to, jak Klára zvládá a stíhá všechno, co dělá, ale hrozně to obdivuji!
V rozhovoru jsi několikrát zmínila lidi, kteří tě na různých etapách profesní cesty ovlivnili. Kdo je pro tebe největší oporou dnes?
Judita: Moc si vážím podpory svého nejbližšího okolí – od rodiny, která netlačí na můj výkon, ale zároveň se těší z toho, na čem právě pracuji a co mám za sebou. Od mého kluka, který mi pomáhá mít nadhled a občas formulovat odpověď na nějaký pasivně agresivní e-mail. Od mojí blízké kamarádky a ilustrátorky Báry Satranské, se kterou konzultuji řadu svých nápadů i návrhů a která vidí věci, které já už nevidím. Máme podobný způsob přemýšlení i postup práce, ale každá klademe důraz na jiné věci, což nás vzájemně hodně obohacuje, a i proto rády tvoříme společně. Bára je moje velká inspirace a taky podpora, když mi přijde, že mi nic nejde.
Taky mě vždycky potěší, když přidám do Stories na Instagramu nějaký grafický bizár a přijde mi několik nadšených zpráv, že „denní dávka bizáru od Judi je tu!“. Nejde mi o lajky, ale udělá mi radost, když se někdo zasměje stejné vizuální absurditě jako já.
Kde hledáš nápady pro svou práci?
Judita: Do mobilu si píšu poznámky, nahrávám zvuky a fotím věci. Na Pinterestu si ukládám zajímavé designy nebo jen detaily z nich. Vytvářím si tam moodboardy, které často obsahují i věty nebo slova, struktury, barevné kombinace nebo prostě pocit. Pro inspiraci pak chodím nejčastěji do svých moodboardů.
Proč je pro tebe design srdcovou záležitostí? Dokáže tě něco stále při práci překvapit?
Judita: Překvapuje mě škála řešení, která někdo vymyslel a která jsou kolem nás v podobě různých designů. Například nedávno jsem se byla stříhat a všimla si, že logo jedné značky kadeřnických potřeb je navržené tak, aby bylo v zrcadle čitelné správně – ve skutečnosti je tím pádem zrcadlově převrácené.
Pak mě nepřestává překvapovat, jak velkou loterií tiskové barvy jsou.
Na čem právě teď pracuješ? Jaké jsou tvé plány do budoucnosti?
Judita: Právě pracuju na běžných zakázkách. Profesně mě teď hodně těší spolupráce s nakladatelstvím Host, navrhuju obálky i vnitřní sazbu knih. Mám ráda hledání správného písma, jeho velikosti i všech těch dalších drobných rozhodnutí, která si čtenář možná ani neuvědomí, ale ovlivňují, jak se mu kniha čte.
Zatím nevzniká žádný konkrétní autorský projekt, ale průběžně si vytvářím vlastní databázi terénních nahrávek na SoundCloud – kdykoli mě někde zaujme zvuk, nahraju si ho do mobilu. Taky bych někdy ráda dotáhla jeden starší nápad s pracovním názvem Účes. Občas se na někoho podívám a řeknu si: „Tyjo, super účes!“. Může se jednat o muže, ženu, dítě, psa nebo i čerstvě ostříhaný keř. Takže bych někdy ráda prozkoumala, kde končí vlasy a kde začínají účesy.
Kde mohou zájemci vidět či sledovat tvou práci?
Judita: Svoje grafické práce sdílím na Instagramu @judi.ta.judi. Ve Stories se objevuje můj nasbíraný a průběžně doplňovaný grafický odpad nebo různé drobné absurdity.
Přes Instagram se dá dostat i na můj SoundCloud @judi.ta.judi, kde postupně přibývají terénní nahrávky s názvy jako „Paní posouvá krabice v Bille“, „Dávkovač mýdla na letišti v Římě“, „Zakončení psí bitky“ nebo „Věta, kterou málokomu uvěříte“. Je to zatím spíš osobní archiv s tím, že třeba jednou najdu zvukům nový kontext.
Jak odpočíváš? Co tě kromě umění či designu baví a nabíjí novou energií?
Judita: Nejradši chodím na dlouhé procházky, čtu českou beletrii nebo jdu na keramiku. Poslední dobou se taky snažím zpomalit a praktikovat něco, čemu pro sebe říkám „The Art of Noticing“. Když celý den pracuju u počítače a pak ještě trávím čas na telefonu, mám někdy pocit, že si tenhle způsob dívání přenáším i do reálného světa. Jako bych se na něj dívala pořád přes obrazovku – ploše a bez opravdové pozornosti. Snažím se proto znovu vnímat prostor kolem sebe v celé jeho hloubce, všímat si pravidelností i nepravidelností nebo detailů. Z procházky pak přicházím nejen odpočatá, ale i s novou fotkou nebo zvukovou nahrávkou.
Rozhovor připravila: Julie Vojtková